Rozhodl jsem se napsat positivní článek. Takový, v němž nebudu zmiňovat, jak nesnáším Javu, jak nic nestíhám nebo jak už nikdy nebudu pít. (…včera to bylo naposled.)

(Úvodní fotka s obsahem článku nesouvisí, jen jsem chtěl světu ukázat své krásné cedulky. Co už.)

Ano, zas mám chuť napsat něco normálního, byť třeba k uzoufání nudného.

Vstávám o půl deváté, což je v tuto týdenní dobu nevídané. A proč? Máme tu čas vinobraní, a tak po roce došlo i na naši pět a půl hlavy. To u nás bývá poměrně velká událost, jíž se účastní celá široká rodina. Letos nás sice bylo méně, ale pořád dost na to, abychom z vinohradu odešli přibližně po půl hodině práce. Otec trefně poznamenal,^[1] že nejvíc času na našem sběru zabere vyjet s frézou na vinici.

Dlouho jsem nic nenapsal, že? Terka na mě tlačí, že chce další článek.
Jenomže to nejde.
Došly múzy. Nebo jenom vyprchaly ležíce ladem.
Navíc se v září nic neděje. A když děje, nedá se o tom psát.
Vlastně se mi ani moc nechce.

Moje prázdniny jsou teď trochu rozlítané, ale to je moc dobře a hrozně si to užívám.^[1] A tak se stalo, že po Mikyfestu začala třídenní akce na našem vinohradě, v jejíž půlce jsem si odskočil na jiný fesťák, konkrétně Hrady. Vlastně to byl můj první hudební festival. A bylo to fantastický.

Má vůbec cenu o tom psát? Všichni už si to přečetli u Té.

Odpověď čekáte? Napsat; jo, napsat.

Letošní pobyt v prázdninovém sídle Mikipedie byl v lecčems přelomový. V lecčems úplně naruby a v lecčems úplně špatně.^[1]

Milý deníčku, už nějakou dobu přemítám o tom, zda je vhodné psát do tebe o našem vodáckém výletu. Ale vlastně proč ne.

Přípravy

Protože zatím jezdíme společně se starší generací, užíváme si maximálního pohodlí, neboť vše zařizuje ona. Nicméně to neznamená, že by se nás netýkaly žádné organisační potíže. Například jsme několikrát na poslední chvíli měnili účastníky posádky aut. Poučení: vztahy na (naši) vodu nepatří. Nakonec je ale dobře, že nám dva lidé bez náhrady odpadli, protože jsem tím pádem nebral vůz. Možná jsem se tím připravil o zábavu při cestování, ale taky tím klesla moje zodpovědnost, a nemusel jsem proto být střízlivý ani. Jeden. Den. Když ještě dodám, že poslední večer už jsme neměli žádný rum, nabízí se jen dvě vysvětlení. Nechám na fantasii čtenáře, které je to správné.

Miluji oheň.

Dívat se do plamenů, pak na hvězdy a přemítat o životě.

Skomírající táborák, utichající kytary; v tom někdo přiloží polínko, načež oheň znovu ožívá. A hudba hraje dál. Černající chléb na klacku a vedle v trávě lahev od rumu. Dřevo sem tam zapraská, aniž by si získalo něčí pozornost. Celoplošná melancholie. Rudočerné uhlíky.

Spát.

Ne, takto ještě brněnská doprava nezezelenala. To jen hraju Pokémon GO. Přesně tak, po přechodu na i3 jsem musel vrátit do života rovnováhu něčím davovým. Rád bych řekl, že jsem si to nainstaloval jenom ironicky, neboť Pokémoni přímo křičí „mainstream“, ale přiznávám, že mě to docela zaujalo. Akorát si nehodlám pamatovat ty jejich hrozné názvy.

Můj život je teď samý dýchánek. Ne pařba; dýchánek. A občas pařba. Ani o jednom se mi nedaří nebo nechce napsat, i když zaznělo mnoho bloguhodných myšlenek a výroků; ale možná, že mají tím víc svoje kouzlo, když se o ně nebudu dělit s celým Internetem. A nebo na ně proto možná za chvíli všichni zapomeneme. Tak že by aspoň něco? Well.