Šel jsem napsat pochmurný listopadově-prosincový článek, jenomže jsem zjistil, že přesně takový už je napsaný a zveřejněný. Před rokem.

A tak jsem se rozhodl sepsat veselý a život oslavující článek, který byl dokonce rozepsaný! Naneštěstí se mi ukrutně nechce přetavovat neuspořádaný odrážkový seznam v širokým (nebo aspoň úzkým) obecenstvem čitelnou prózu, neboť kýžený therapeutický efekt mělo už vylití si srdíčka do neuspořádaného odrážkového seznamu.

A ačkoli všechny články píšu vlastně především pro sebe, tenhle je extrémně do sebe zahleděný. A není to článek. Ale chci ho tu mít. (A možná vymyslet nějakou ochranu heslem.)

Milý deníčku,

ptáš se mě taky, jak se mám — jak se má člověk, když je sám…ý konec listopadu a on má už tak měsíc pocit, že musí být konec semestru, protože jak jinak si vysvětlit to vyšťavení? Snad klasickou podzimní depkou, kterou jako by poslední dva roky přes samé kovidy nějak zapomněl prožívat.

Ono svést všechno na podzimní depresi je vlastně super. Protože vím, že to přejde. A že věci asi ve skutečnosti nejsou tak ponuré, jak se zdají. A že tudíž stojí za to si všímat i těch positivních a milých střípků, díky kterým se z podzimu nezblázním. Třeba těch pár dní, kdy podzimní listí vypadá tak nádherně, že se proklínám, že jsem se stále nenaučil malovat.

(Čtenáři už je jasné, že to zase bude totální slátanina a dělá si další čárku k „bipolární“.)

Já nevím, čím to je, ale když potkám nějaké své bývalé studenty a zeptám se jich, co si ze sanskrtu pamatují, všichni si vzpomenou na vihagaḥ patati – „pták letí“.

Nové studium – nový blogísek!

(Já vím, Terko, já vím – to německo^gr. fakt je rozepsané, ale tohle ze sebe potřebuju dostat dřív. A taky začít novou blogovací etapu in-character nějakým nesmyslem a ne hned na mé poměry příčetným kronikářským zápiskem.)

Je fajn být zase prvák. Je fajn cítit se zase jako prvák. Nové neprozkoumané budovy, noví neprozkoumaní lidé; ježiši Adame to tam takhle napsat nemůžeš. Začínám od nuly – tady nikdo nejsem, ne tak jako u nás. Vyjukaný bezejmenný prvák, co neví, jak se půjčují knížky v knihovně, nadšený si poprvé půjčit knížky v knihovně – a přesto s jakýmsi klidem a nadhledem starého mazáka, co už má svých pár let odstudováno. Akorát jinde.

Už od léta znechucen novým ISem pro tento tvořím uživatelský styl, aby mi nemusely krvácet oči. Nyní jsem se konečně odvážil jej zveřejnit na svém frekventovaném bložku, abych třeba pomohl od životu ve věčném nevku ostatním lidem.

Jak to vypadá si můžete prohlédnout na profesionálně anonymisovaných snímcích obrazovky níže (jsou trochu starší, ale nic výrazného se nezměnilo).

Konsumují kebab. A zejména pijí. Ne moc, jenom tak decentně (max jedno a půl promile). A hrají, přes všechna ta promile, na klavír. Vůbec jim to nejde, ale to je moc netrápí. A i po vyčerpání krátkého klavírního playlistu se oddávají hudbě. A co už dlouho neslyšeli? Rybovku! Sláááva budiž bohu vééélikému. A taky Svou vlast. Kočka leze dírou… Možná, v nejzazších případech, dirigují tak vehementně, že převrhnou pivo. Ale to jen občas.

Takže. Nezačínáme „takže“. How to státnicify: Presentace musí být sladěná s vaším oděvem. Dále je tu pravidlo tří N: musíte být nadšení, nahlas a ne úplně blbí. A pokud si, jako já, vytáhnete něco, na co jste úplně blbí, musíte mít štěstí na komisaře, kterému ani moc nevadí, že jste si spletli otázku.

Lidi začali napouštět bazény. Vím to, protože to ví Tyler neteče voda.

Probudíš se a nejsi nikde.

Umlčuji budík a spím další dvě hodiny. Podle hieroglyfů na předloktí jsem měl včera jenom dvě Ovce a nic jiného, to ale kouzelně neodpovídá mé zastřené paměti. Nicméně mi není špatně. Novinka: letos mi po divadle špatně nebývá. Zavřeli nám totiž Kozu. Samozřejmě jsem to obrečel a změnu lokálu jsem nesl velice těžce, jednak kvůli jeho menším prostorům, v nichž se celé divadlo nenacpe k jednomu stolu, druhak^gr. (a co si budeme povídat, zejména) kvůli vyšším cenám. Jenomže všechno zlé je k něčemu dobré, takže teď do rozjezdů nenastupuji obtěžkán šesti dvanáctkami, nýbrž dvěma IPAmi, jimž jsem v poslední době přišel na chuť, a ráno se díky tomu nebudím na básnířku.